Proděkan pro doktorské studium: Za výzkumnou práci si doktorandi zaslouží mzdu

Foto: Helena Brunnerová

V prvním funkčním období jste byl také proděkanem pro vědu a internacionalizaci. Proč došlo ke zúžení agendy?

Při velikosti a oborové rozmanitosti naší fakulty to bylo příliš velké sousto. Patřím k lidem, kteří věci, do nichž se pustí, chtějí dotáhnout do konce. Honíte-li příliš mnoho zajíců, hrozí, že všichni utečou. Proto jsem se s děkanem dohodl, že tu agendu zúžíme. Je to tak lepší.

Máte teď tedy méně práce?

Neřekl bych, že v novém nastavení práce ubylo. Mám ale více prostoru jednotlivé úkoly rozvíjet a věnovat se jim více do hloubky. Role je lépe definovaná. Funkce zahrnuje spoustu každodenní operativy, jako například schvalování stipendií, jmenování zkušebních komisí atd, a ani tuto práci nechci dělat jen formálně. Kvalita doktorského studia je velmi důležitá, protože ovlivňuje celkovou kvalitu vědy na univerzitě. Doktorské studium a jeho nastavení se navíc stalo velmi diskutovaným tématem a prioritou celostátní úrovni. Připravuje se reforma v rámci chystané novely zákona o vysokých školách.

Podílíte se na přípravě reformy doktorského studia?

Přes pracovní skupinu pro Českou konferenci rektorů jsem zapojený do komentování novely a současně se snažím působit i dovnitř univerzity a fakulty, abychom byli na implementaci změn dobře připraveni.

Čeho konkrétně se změny budou týkat?

Dotknou se výše stipendií, tedy financování doktorských studentů, ale také, a to je ještě důležitější, jejich postavení. Mým cílem je, aby doktorští studenti měli do budoucna nejenom statut studenta, ale aby měli standardně příležitost zaměstnaneckého poměru a za svou výzkumnou práci dostávali mzdu.

To všechno je už nyní obsaženo v návrhu úpravy zákona?

Zatím ne. Navrhovaná úprava počítá s tím, že se o 50 až 70 % oproti současnému stavu zvýší doktorské stipendium. Takže budeme schopni podpořit doktorandy daleko lépe, než je současných 12 tisíc korun, které nyní u nás na fakultě dostávají. To ale nestačí. Je třeba si uvědomit, že příjem v podobě stipendia se například nezapočítává do výpočtu důchodu nebo při žádosti o hypotéku. Přitom doktorandi odvádí práci, ať už ve výzkumu, nebo ve výuce, často i na plný úvazek po dobu nejméně tří až čtyř let.

Jaká je tedy vaše představa?

Chtěl bych, aby měli naši studenti doktorských programů stejné postavení, jako mají jejich kolegové na univerzitách na západ od našich hranic, kde jsou doktorandi zaměstnaní a jsou za svou výzkumnou práci hodnoceni mzdou. A je dobré připomenout, že tento standard je již nyní dosažitelný i v rámci fakulty, jak ukazují příklady dobré praxe, např. na mém domovském pracovišti centru RECETOX. Rád bych, abychom to tak nastavili na celé fakultě, i když to zákon vyžadovat nebude.

Co pro zlepšení svého postavení mohou udělat sami studenti?

Jejich hlas by měl být víc slyšet. Mají sice své zástupce v akademickém senátu, ale ani zde nemohou dostat tolik prostoru. Možná by mohli založit nějakou vlastní komisi, neformální skupinu, kde by spolu komunikovali a prostřednictvím svých zástupců pak svoje potřeby posouvali dál.

Pomůže zlepšení postavení doktorských studentů i v boji se studijní neúspěšností?

Dlouhou dobu usilujeme o to, aby se mezi doktorským studentem a školou uzavřela jakási forma smlouvy. Škola se zaváže, že studentovi poskytne určité podmínky a dá mu prostor, aby se mohl něco naučit a rozvíjet se. Student se zaváže škole, že své studium úspěšně dokončí, protože pro školu je důležité, aby měla kvalitní absolventy. Myslím, že to pomůže i při řešení problému se studijní neúspěšností, byť to není jediná cesta.

Co z vašich priorit se vám již podařilo zrealizovat?

Za úspěch považuji i maličkosti. Například pravidelně organizujeme PhD Day, který nyní probíhá pouze v anglickém jazyce a už se nad angličtinou nikdo nepozastavuje. Před pár lety to tak nebylo přesto, že věda je mezinárodní. Slýchali jsme mnoho negativních hlasů, že jsme v Česku, tak proč bychom měli s českými studenty mluvit v angličtině. Dále jsme připravili a vedení fakulty schválilo strategii péče o začínající vědce, včetně doktorských studentů. Podařilo se rozjet program MUNI Mendel Doctorandus.

V čem program spočívá?

Mezifakultní program MUNI Mendel Doctorandus podporuje aktivní studenty a motivuje jejich školitele, aby studentům zajišťovali stabilní finanční podporu. Jeho účastníci absolvují mezioborové přednášky a kurzy soft skills, obhajují před zahraniční komisi. Tato jejich „práce navíc“ je oceněna formálním certifikátem, který je výhodou při hledání další práce. Snažíme se tak motivovat studenty, aby od svého studia chtěli víc, než je definováno ve standardech.

Vy sám jste doktorské studium absolvoval na naší fakultě. V čem se liší doktorské studium tehdy a dnes?

Změnilo se toho mnoho. Já jsem měl stipendium ve výši 4000 korun a měl jsem to štěstí, že jsem měl ještě úvazky na výzkumných pracovištích, kde jsem dělal disertační práci. To bylo fajn, ale nebyl to standard. Od té doby se standardy zvýšily, zvýšil se tlak na kvalitu výstupů, zlepšila se podpora a péče o studenty i komunikace ze strany fakulty a univerzity. Kvalita doktorského vzdělávání se stala prioritou. Myslím, že se v doktorském studiu hodně blížíme tomu, co je běžné v zahraničí. Ten posun je dramatický a jsem za to rád.

V rámci akademických stáží jste působil i v zahraničí, co jste si ze svých zahraničních pobytů přinesl?

Pobyt v zahraničí mě zásadně motivoval. A to jak během mého postgraduálního studia v Kanadě, tak později kolem roku 2000 v USA. Přinesl jsem si mnoho poznatků a impulsů, do své profesní a vědecké role, ale i pro manažerské a administrativní funkce. Pobyt v zahraničí vnímám jako zásadní faktor v životě každého člověka, který se chce v akademické sféře rozvíjet a někam to dotáhnout.

Jaká je ochota studentů vyjíždět?

Poptávka ze strany studentů se zlepšuje, ale pořád je to podle mého názoru co zlepšovat. Velkou roli v tom hrají školitelé, kteří by to měli více vnímat jako prioritu a pracovat spolu se studenty na hledání možností, jak vycestovat. Nabídka mobilitních programů existuje, a to nejenom na fakultě a dají se kombinovat.

Máte ještě čas na vědu?

Mám velké štěstí, že mám kolem sebe lidi, kteří mi pomáhají udržovat se ve vědě. S kolegy, vědci a doktorandy, kteří realizují projekty velmi samostatně, se týdně scházíme na několik hodin a řešíme společně vědecké úkoly a píšeme články. I když toho prostoru moc není, nechci se od vědy úplně odstřihnout, protože mě to baví.

Čemu se nyní ve výzkumu věnujete?

Aktuálně se zabývám látkami, které se přidávají do materiálů, aby věci kolem nás nehořely – zhášeče hoření, anglicky flame retardants. Zkoumám jejich zdravotní a toxická rizika, protože to nejsou chemikálie, které by byly zcela bez vedlejších účinků a mohou mít vliv na vznik různých chorob, jako jsou například poruchy reprodukce nebo rakovina. Snažíme se vytipovat ty látky, které jsou nejvíce nebezpečné, abychom je mohli nahradit jinými s lepšími vlastnostmi.

Jak jste se ke svému oboru dostal?

Vědcem jsem se chtěl stát už od základní školy. Už jako dítě jsem chtěl pomáhat raději přírodě než lidem, a to se v podstatě i podařilo. Chtěl jsem být biolog. Později jsem se začal zajímat i o chemii, takže jsem to zkombinoval. Na konci magisterského studia jsem se díky profesoru Holoubkovi a profesoru Maršálkovi začal věnovat výzkumu dopadu toxických látek na životní prostředí.

Jakou radu byste dal stávajícím studentům, aby byli ve své budoucí kariéře alespoň tak úspěšní jako vy?

Aby byli hlavně autentičtí a dělali věci, které cítí, že jsou dobré a v souladu s jejich životními hodnotami, jenž je dobré si nejprve ujasnit. Za úspěch nepovažuji kariéru, ale dobré vztahy s lidmi kolem sebe. Takže já bych studentům poradil, ať se věnují tomu, co je skutečně naplňuje, a pečují o důležité věci, než je nějaká dočasná kariéra, která pomine.